u nás neleží půda ladem, žírné lány naší vlasti jsou obdělány, pole až na úzké proužky mezí jsou zorána. Často už není blízko stavení nebo vesnic ani divokých houštin ani zarostlých studánek, kde ony plané bylinky rostou, není je tedy kde hledat. Nesbíráme tedy již ani kozlíček, sotva si vzpomeneme na mladé listy pampelišky, právě z nich dělávali kdysi ve Slezsku májíčkový salát. Nesbíráme již řeřichu a potočnici, jež rostou u vody a jejichž lístky mají palčivou a kořennou kuť. Staří pamětníci však vypravují, že se kdysi lístky obou těchto rostlin přidávali posekané do bramborového salátu i do smažených vajíček či tvarohu a to jak pro chuť, tak hlavně proto, že celému tělu prospívaly. Podobně netrhá se již na vlhkých lukách barborka, ani u vody drobný rozrazil potoční , i když je v příkopech hojný, ale ještě před 150 lety rostl dokonce v samém srdci Prahy u brány Vyšehradské proti Smíchovu. Ba málokdy hospodyně vyhledá také mezi prvním zeleňoučkým pažitem polí, luk a mezí ty jarní bylinky, které doporučovala Magdalena Dobromila Retigová těmito slovy: Vezmi openec, řebříček, jahodové, fialkové a kmínové lístky, chudobičky, cikorku, řeřichu, polní salátek…Zapomíná i na první z nich a nejdůležitější , popenec či kundrlátek, jemuž se dříve připisovala zvláštní léčivá moc., jeho lístky pronikavě voní a proto i malé množství výrazně změní chuť jarní bramboračky
Zdroj: Rok v naší kuchyni r.v. 1948
