Mýtus o blanických rytířích
Teď už se nám začíná pomalu vyjasňovat mýtus hory Blaníku i její jméno; vždyť „blank“ (čistý, průsvitný) je pouze jiným tvarem- dalo by se říct přesmyčkou – slova „alb“ (bílý, zářící). Pojďme se podívat na tuhle legendární horu, vypínající se nedaleko Vlašimi, nad městečkem zasvěceným měsíčnímu srpku, mocné Luně – Louňovicemi (kde mimochodem býval významný ženský klášter, vypálený za husitských válek). Horu? Jsou to vlastně dvě hory, které nejen že leží nedaleko od sebe, ale jsou těsně spjaté svým významem.
Malý Blaník má podle senzibilů „ženskou polaritu“. Jako by tomu nasvědčovala i stavba kaple, jejíž trosky probělávají mezi stromy na vrcholu; je zasvěcena Kristově přítelkyni a oddané následnici sv. Maří Magdaléně. Opět tedy dávná „Mara“… A navíc podle legendy Marie z Magdaly (z Věže) se po Kristově ukřižování usadila jako poustevnice v jeskyni. Bývá zobrazována v pološeru temné sluje, jak rozjímá nad lebkou (!), symbolem pomíjivosti času. Pozdně barokní kaple na Malém Blaníku sloužila svému účelu jen 40 let. Císař Josef II. ji v rámci svého osvícenského tažení proti náboženské mystice nechal zrušit. Opuštěná stavba se začala rozpadat. Blanická kaple má zajímavý půdorys, v němž se opakuje schéma osmicípé mariánské hvězdy či osmi plátků růže; je to osmiúhelník komponovaný do elipsy. K severovýchodnímu bloku přiléhá sakristie s oratoří v patře, nebo lépe řečeno, to co z ní zbylo. Pod ní bývala ve skalní puklině krypta, vytvořená úpravou přírodní jeskyně; ta měla připomínat pokání Marie Magdalské v hlubinách země. Později se prý v jeskyni pod kostelem usadil poustevník. Vypráví se, že jeho duch dodnes obchází po ruinách a hlídá ukrytý poklad. Téměř přízračným dojmem působí obrovský, skoro 200 let starý smrk, jenž roste přímo uprostřed bývalé kostelní lodi a jehož rozložité větve jako by nahrazovaly zřícenou klenbu a dávno propadlou střechu. Traduje se, že tu nenarostl náhodně, že ho sem vysadil právě onen zmiňovaný poustevník.
Nezřetelné, zpola setřelé stopy jako by nesly zprávu o dávném tajemství. Jednou z nich je i archeologický objev z roku 1961, kdy se dr. Pavlovi Radoměřskému podařilo v lesnatém svahu nad obcí Býkovice odkrýt zbytky hradu, postaveného někdy v 15. století. K němu se patrně váže historická epizoda o dobývání blanického hradu králem Zikmundem v r. 1402, kdy sem uherský král během sporů se svým bratrem českým králem Václavem IV. nechal přivést zajatého bratrance Prokopa, a vyhrožoval jeho popravou, pokud se posádka nevzdá a hrad mu nevydá, což se také stalo.
Do oblasti bájí naopak spadá příběh o knížeti Stojmírovi, jenž na louce pod Velkým Blaníkem padl se všemi svými bojovníky v nějaké dávné kmenové válce či o statečném rytíři Zdeňku Zásmuckém, jenž s nevelkou posádkou vzdoroval v „dřevěném hradě na Velkém Blaníku přesile cizáků“. I tito hrdinové svou horu sice uhájili, ale do jednoho při tom padli. Když se sedláci z okolí vrátili do vypáleného hradu, aby těla obránců důstojně pohřbili, s úžasem zjistili, že už tam nejsou. Dokonce zmizeli i mršiny koní. Kam se poděli?
Odpověď přišla za devět dnů, za úplňkové noci, kdy lidé z okolních vsí zaslechli od Blaníku koňské řehtání, hlomoz, troubení a bubnování. Ulekli se, že nepřítel se vrací. Ale pak spatřili rytíře Zásmuckého, jak se žene krajinou v čele svých jezdců. Proletěli jako vítr, napojili koně z říčky Blanice, a pak cválali k úpatí hory, do svahu k veliké skále, která byla otevřená, vjeli dovnitř, kamenná vrata za nimi s třeskem zapadla a k nerozeznání splynula s okolní skalní stěnou. Jen náznak klenutí vchodu tam zůstal.
Po tomto zázračném zjevení prý lidé pochopili, že ani spánek smrti nemohl zastavit statečnost oněch mužů (jako by byli naší obdobou legendární hrstky Sparťanů, vzdorujících perskému přívalu u řecké soutěsky Thermopyl), že Zásmuckého „neústupní“ splynuli se svou horou a hora je pohltila, že sám Bůh poslal sv. Václava, aby z nich sestavil nebeské vojsko. A od těch dob každoročně, jakmile nastane výročí osudné bitvy, vyjíždějí blaničtí rytíři na jedinou noc z hory a cvičí se v boji na okolních loukách, aby byli připraveni na ten poslední, rozhodující zápas o českou zemi.
Příběh dotvořil (patrně i s použitím cizích vzorů) obrozenecký nakladatel Václav Matěj Kramerius. Knížka „lidového čtení“ se natolik líbila, že podle ní V. K. Klicpera napsal divadelní hru Blaník.
Jde však o typickou legendu „dutých hor“ (skalních pohřebišť, dolmenových hrobek, pyramid a mohylových pahorků). Přenesla nás na „mužskou horu“, Velký Blaník (638 m.n.m.), jenž leží severovýchodně od Malého Blaníku. Na Velkém Blaníku se sice žádnou středověkou stavbu nepodařilo prokázat, zato můžete na vrcholové plošině pokryté skalkami a kamennou sutí spatřit ve stínu staré bučiny zbytky rozpadlých dvojitých valů pravěkého halštatského hradiště (asi ze 7. stol. př.n.l.), jejichž zřetelný pás je pokryt různě velkými balvany. Z obou stran navazuje na tzv. Rytířské skály, které byly zakomponovány do opevnění hradiště. Při zkoumání valů archeologové objevili pozoruhodně velké základové kameny.
Bývala zde svatyně nějakého božstva? Co si o své „Bílé hoře“ vyprávěli obyvatelé hradiště? Jaké jméno měl jejich bájný hrdina? Netušíme. Jádro pověstí o spícím vojsku však s největší pravděpodobností pochází z keltských dob a souvisí s tradičním keltským pojetím některých hor jako sídla Aes Sidhe (Mocnosti hory). Tato místa jsou branami podsvětní říše, kde platí jiná pravidla a plyne jiný čas než v lidském světě. Brána do tohoto „jiného časoprostoru“ se otvírá o hlavních keltských svátcích roku. Potom vyjíždí do noci přízračné vojsko nebo naopak lidé z tohoto světa pronikají do neznámých říší skrývajících se za těmito branami.
Romantický obrozenecký archeolog Václav Krolmus se domníval, že na Velkém Blaníku pohanští Slované uctívali Běloboga – vládce Slunce a na Malém Blaníku Černoboha – pána temné luny. Vyskytly se i domněnky, že na Malém Blaníku sídlili pohanské kněžky, uctívající Maru, Černou matku z nitra země. Jejich dědičkami se zcela zákonitě staly jeptišky ženského kláštera v Louňovicích.
Nejstarší dochované svědectví o tom, že Blaníku se přikládal mezi lidem mimořádný význam a že byl chápán jako „hora spásy“, máme až z roku 1405. Tehdy M. Jan Hus zaznamenal ve své stati De sanguine Christi, že nějaký laik, tedy osoba bez kněžského svěcení, láká lid na horu Blaník, kde mu slibuje vidět zázračná zjevení. Prý měla být na vrcholu této hory pohřbena těla apoštolů Petra a Pavla a lidé jim sem měli nosit kameny ke stavbě jakéhosi chrámu. „Mnohý blouznivec věří, že když dva nebo tři kameny na vrchol hory přinese, dosáhne snáze věčné blaženosti.“
Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka uložil všem duchovním v okolí Blaníku, aby svým farníkům zakázali horu i jen navštěvovat – a to pod trestem exkomunikace. Tvrdost tohoto opatření byla mimořádná, vždyť exkomunikace (čili vyobcování) byla nejvyšším církevním trestem. Ale zřejmě to moc nepomohlo, protože ještě v roce 1411 pronáší Hus v Betlémské kapli kázání proti obřadům a obětování na horách, mimo církví posvěcená místa. Opět jmenuje Blaník, Říp, Oškobrh…
Zdá se to paradoxní, zejména v souvislosti s tím, že následující husitství začalo svou ideologii hlásat právě v rámci monumentálních poutí „na hory“, jimž náboženští blouznivci dávali nová biblická jména. Jako by šlo o další pokus probudit dávné hrdiny. Vášniví kazatelé mluvili na těchto horských shromážděních o „skonání věků“. Líčili ohromeným posluchačům, že co nevidět přijde Kristus osobně, ve hřmícím oblaku, obklopen anděly a svatými, aby soudil živé i mrtvé.
Jak nevzpomenout na biblického Eliáše v ohnivém voze, na studené plameny nad hlavami proroků… I na Blaníku se prý často dělo něco podivného. Dokonce i významný šlechtic Oldřich z Rožmberka v jednom dopise z oné doby tvrdí, že na vlastní oči spatřil na Blaníku „obrovského a hrozného muže, jak zapaluje velkou kupu slámy“. Byl to opravdu jen přízrak?
Tajemství uzavřené skalní brány
Pověst o blanických rytířích, tak, jak ji dnes známe, vznikla na základě proroctví sedláka Mikuláše, pocházejícího ze vsi Vlásenice u Pelhřimova. Tento neučený lidový vizionář a zakladatel později tvrdě pronásledované sekty „mikulášenců“ prohlásil roku 1471, že „v nitru hory Blaníku je divnou mocí ukryto Boží vojsko na ochranu země české a pravdy Boží“. Až přijde čas konečného účtování, objeví se různá znamení; uschnou vrcholy stromů v lese pokrývajícím horu, zato starý, již dávno uschlý dub na jejím úpatí, na hrázi rybníka zvaného Pustý, se opět zazelená a pramen u skály se tak rozvodní, že jako horská bystřina se svahem dolů požene. Velká osudová bitva se strhne na louce mezi Načeradcem a Blaníkem a bude tak krutá a dlouhá, až se vypuštěný a vyschlý býkovický rybník po okraj naplní krví. Dvanáct dní bude trvat ta řež, teprve třináctého dne zařve kamenný lev na Kalvárii u Miličína (zajímavě tvarovaná skála, která skutečně připomíná ležícího lva) a na ten signál se s velkým hřmotem otevře skalní brána na hoře Blaníku a ven vyjede oslnivě zářící vojsko. Zajímavé je, že sv. Václav, věčný vévoda země české, byl do čela blanických rytířů postaven až v 18. století, tedy v době baroka. Každopádně nepřátelé nesnesou pohled na „boží bojovníky“ a dají se v hrůze na útěk. Přízrační rytíři poženou nepřítele přes Prahu (kde proběhne další fáze bitvy, do níž se zapojí i vymýtač ďáblů sv. Prokop a Bruncvíkův meč) a dál až ke Kolínu nad Rýnem, teprve tam se blanické vojsko rozplyne, zmizí a do hory Blaníku se už nikdy nevrátí. Přeživší zbytky dezorientovaných nepřátel pobijí Španělé. Proč směřuje trasa právě ke Kolínu a kde se tam Španělé vzali? Smysl těchto dvou údajů je nám dnes už záhadný; možná, že šlo o aktuální politické narážky z Mikulášovy doby.
Ale co když je to ještě jinak, co když máme před sebou zkreslený odraz velmi dávných informací, týkajících se časů, kdy v Čechách žili Markomani a po řece Rýně běžela hranice mezi svobodnou Germánií a římskou říší! Pohraniční pevnost Kolín (Colonia Claudia) byla tehdy sídlem místodržitele pro celou okupovanou oblast a současně výběrčího dávek ze závislých území (tedy místem na celém germánském území svorně nenáviděným). Z toho lze celkem logicky odvodit, že oním hrozivým nepřítelem jsou míněny římské legie a že jsou od Blaníku hnány až domů, to znamená za „lineum Romanum“ na Rýně!
V blanické pověsti objevíme další pozoruhodné keltsko-germánské prvky; například magický meč krále Bruncvíka, jenž je obdobou mnohem proslulejšího, do skály zaraženého Excaliburu (dokázal ho z objetí kamene vytrhnout jen věštbou předurčený hrdina Artuš – v našem případě kůň sv. Václava vyhrábne meč kopytem z pilíře pražského Karlova mostu). Prorokovaná zkáza Prahy je naproti tomu dotažením představ chilliastických blouznivců z počátků husitství, kteří Prahu pokládali za obdobu hříšného Babylónu či Sodomy a Gomory, a proto se domnívali, že musí být při spravedlivém Božím soudu smetena z povrchu země. Věřili, že přežijí jen vyvolení, kteří najdou spásu na sedmi posvátných horách. Ti, a jejich potomci pak po hrůzné „potopě krve“ zažijí v Čechách věčný mír.
Legendární bránu, takzvanou Veřejovou skálu, z níž rytíři, až zazní znamení, vyjedou, si můžeme prohlédnout na východním svahu pod vrcholem Blaníku. Výstupek má podobu lomeného gotického oblouku; náznak vchodu (důsledek přirozeného zvětrávání různě odolných vrstev hornin) nemá žádné pokračování a je uzavřen kompaktní skalní stěnou. Lidé však věřili, že to není „slepý vchod“, že jde o „magická vrata“, která se za určitých okolností mohou otevřít. A nejen při oné prorokované poslední bitvě. Velmi zajímavý je zápis z louňovické kroniky:
Ve Veřejové skále jest vchod do hory, tam také prýští pramen. Z něho napájejí blaničtí rytíři své koně, když jednou za čas za svitu měsíce vyjedou z hory na palouk mezi lesy. Za takové noci zaléhá do okolí temné dunění, tlumený rachot bubnů i polnic hlas. K ránu zase rázem vše utichne, rytíři, koňstvo, vše zanikne ve skalní bráně a zmizí v tajemném lůně hory. Jen na palouce zůstává památka po nočním jízdeckém reji: přečetné stopy koňských kopyt.
Jde i v tomto případě o projevy tornáda? Nasvědčovaly by tomu typické zvuky větrného víru, rozrytá půda i zkalený potůček…
Dokonce tuto informaci nemáme jen z ústní tradice, ale z mnohem důvěryhodnějšího zdroje. Je jím protokol sepsaný roku 1734 rektorem piaristické koleje v Benešově páterem Eugenem s farářem Antonínem Kráslem z Pravonína, městečka, jež leží nedaleko od Blaníka. Pravonínský farář v něm podává svědectví, že prý slýchal, obyčejně za soumraku či úsvitu (mezi květnem 1733 a dubnem 1734) ve směru od Blaníka zřetelné bubnování a troubení, které přičítal tajemnému blanickému vojsku. Ještě tu není ani zmínka o nějaké spojitosti se sv. Václavem. Páter Eugen uznal farářovy zážitky za skutečné a sám se při té příležitosti rozpomíná na to, co mu v mládí vyprávěli staří lidé o Blaníku. Například o tom, že jakási prostá vesnická dívka, jež sekala trávu na louce pod Blaníkem, byla oslovena neznámým „vojínem“ a pozvána do nitra hory, aby tam zametla. Připadalo jí, že se zdržela jen pár hodin, ale vrátila se domů až po roce. Zmateně vyprávěla o síni s mohutnými pilíři, o bílých koních, kteří se ani nepohnou, jako by byli vytesáni z mramoru, o rytířích v plné zbroji, spících s hlavami položenými na stolech. Byly to skutečně spící bytosti? Nebo sochy? Či jenom přírodně tvarované balvany zvláštních a bizarních tvarů? Všechny tyto možnosti lze připustit; časový posun je však logicky těžko vysvětlitelný. Navíc dotyčná dívka do tří dnů po svém návratu zemřela na neznámou nemoc! Rektor ještě upřesňuje, že služka si z hory domů přinesla dva starobylé zlaté peníze. Byla prý vyslechnuta místním hejtmanem a je o tom zápis (ten se, bohužel, do dnešních dnů nedochoval). Rektor dále píše, jak dva lidé z Pravonína spatřili řítit se lesem „cosi jako dvoukolou káru, taženou šestipřežím bez vozky“, která směřovala z Velkého Blaníka na Malý Blaník, přímo strmou strání, a když dojela na Malý Blaník, ozval se zvon, ačkoliv tam žádný nebyl, a zjevení se rozplynulo „jako mlha“. Můžeme se jenom dohadovat, jaký útvar se svědci snažili svým názorným přirovnáním popsat.
Další duchovní, tentokrát louňovický farář Josef Teutsch, dokonce přízračné rytíře osobně zahlédl! Tvrdil, že když se roku 1753 na Malém Blaníku stavěla kaple sv. Maří Magdalény, často se kolem hory potulovali „neznámí, urození vojíni“, ačkoliv v tu dobu nepobývalo nablízku žádné vojsko.
Tajemné stíny jezdců zahlédli i další důvěryhodní lidé, například krajský komisař Putzlacher, jenž cestoval jedné podzimní noci (v dušičkovém čase, jiní míní, že právě na svátek sv. Václava) roku 1827 z Vlašimi do Mladé Vožice. Vypověděl, že poblíž Blaníku pronásledovali jeho kočár podivní „obrnění šediví jezdci“ a „nahnali jim dosti strachu“. Vojtěch Sedláček zaznamenal po mnoha letech tuto informaci s dalšími udivujícími (i mravoučnými) detaily, které už názorně dokládají, jak se skutečný zážitek pozvolna proměňuje v bájnou pověst:
Rytíř Putzlacher, jsa povahy laskavé a rád povídaje, vypravoval svému myslivci vše, co věděl o Blaníku, pod nímž právě jeli, a o rytířích tam spících. Myslivec to vše vyslechl, a pak dělal úšklebky a rytířům se posmíval. V tu chvíli zdvihl se prach, zadupala kopyta koňská a zařinčelo železo, a ustrnutí cestující viděli za samým kočárem obrněné jezdce, šedivé, bradaté, s meči obnaženými a tváří hrozivou. Kočí práskl do koní a ujížděl, co mohl, ale rytíři přece jen byli pořád těsně za vozem. Krajskému komisaři nebylo z toho volno, ale měl dobré svědomí, protože myslivce napomínal, myslivec však zůstal bez sebe až do Vožice. Když rytíři dávno již za kočárem zůstali a na Blaník se navrátili, přijel teprve komisařův kočár do Vožice, kde hned myslivcovi žilou pustili a po velkém namáhání jej vzkřísili.
Také se ve zdejším okolí vyprávělo, jak se služebná z Louňovic chtěla u Blaníku napít ze studánky, ale sotva se dotkla rty vody, spatřila v hladině jako v zrcadle pluk rytířů na koních, jejichž přilbice a štíty metaly oslnivé záblesky. S výkřikem utekla, zapomněla dokonce u studánky nůši.
Tyto příhody by se daly vysvětlit s použitím psychologie. Lidé, kteří žili v prostředí, kde se často vyprávělo o tajemných rytířích, mohli přisoudit podobu obrněných jezdců i náhodně spatřeným přírodním jevům; třeba chomáčům mlhy hnané větrem ve svitu měsíce nebo reflexům slunečních paprsků na hladině studánky. To vše může za určitých okolností působit velice sugestivně.
Co si ale myslet o zjeveních zcela absurdních, která zdánlivě nemají vůbec nic společného s nějakými rytíři? Na počátku 20. století za Hutinou pod Blaníkem pásla chalupnice Kyptová z Křížova dobytek. Najednou se před ní zjevil „veliký pán s brýlemi na nose“, v ruce držel noviny a upřeně a polekaně na ni hleděl. Pak se opět rozplynul.
Někdy po roce 1920 prý nějaký učitel z Prahy, jinak vášnivý amatérský badatel, toužící odhalit tajemství Blaníku, objevil na vrcholu hory, ve skalní rozsedlině pod rozhlednou, jakýsi záhadný, nesrozumitelný nápis. Když se ho pokoušel opsat ze skalní stěny do svého zápisníku, obklopili ho nenadále podivní snědí muži, snad cikáni, ohrožovali ho noži a mířili na něj karabinami a ostře ho vyzvali, aby toho nechal a co nejrychleji zmizel. Od té doby se nikdo neodvážil znaky opisovat.
Že by šlo o nějakou tajnou zprávu či vzkaz mezi členy lupičské bandy? Je to možné. Svérázné znakové písmo lupičů a tuláků skutečně existovalo. Mělo tu výhodu, že bylo mezinárodní, postavené na schematických symbolech a tudíž nevázané na jednotlivé jazyky. Pomocí kreslených značek se pobudové navzájem upozorňovali na výhodnou kořist, na bezpečné skrýše, či varovali před policií a rizikem prozrazení. Abeceda podsvětí se používala několik staletí.
Logická vysvětlení tedy pro mnohé příhody existují – a přesto mi připadá zvláštní, jak se Blaník v průběhu času stával přímo ohniskem podivných událostí. Nejproslulejší a všeobecně známé jsou zejména zdejší případy časových posunů. Zajímavý je na nich zejména aspekt neodolatelného mrákotného spánku, který se netýká jen „zakletých rytířů“, ale každého, kdo vstoupí do jiné časové dimenze. Je to pochopitelné, protože lidské vědomí není schopno vnímat časové urychlení; pokud bychom si představili člověka uvrženého do zóny, jejíž hmotné složky se pohybují v kruhu rychlostí, která přesahuje rychlost světla (něco jako neutronový urychlovač, cyklotron), pak bychom mohli zcela logicky předpokládat, že jeho vědomí ztrácí orientaci v prostoru a čase a smysly přestávají fungovat.